Vincenc Doubrava
Narozen 4. dubna 1767 v Německém Brodě
Zemřel 10. listopadu 1849 v Německém Brodě
Narodil se jako druhé ze čtyř dětí do domu Václava Doubravy, varhaníka při místním děkanském kostele, a Marie Anny, rozené Heinikové. Studoval na místní měšťanské škole a poté se odebral do Prahy, kde prošel čtyřtřídní „normální“ školu, která jej měla připravit na učitelskou dráhu. Roku 1784, tedy v sedmnácti letech, se vrátil na školu do Německého Brodu v roli učitelského pomocníka. Tehdejší systém nutil všechny zájemce o učitelský post projít si vývojem, který z nich nedělal rovnocenné kantory od počátku. Po škole nejdříve pomáhali, suplovali, učili se od profesně starších v naději, že ti brzy odejdou a oni nastoupí na jejich místo. Doubrava měl štěstí. Samostatným učitelem jej úřady jmenovaly už roku 1787 a o rok později se přesunul na nedávno zřízenou hlavní školu. Zde se roku 1805 stal prozatímním ředitelem a o sedm let později ředitelem definitivním. Do penze odešel až v polovině čtyřicátých let jako slepý a starý muž. Zemřel o čtyři roky později.
V době, kdy byl prozatímním ředitelem, se Vincenc Doubrava oženil s dcerou vrchního polního lékaře Kateřinou Berlišovou. Měli spolu celkem sedm dětí, z nichž pět se dožilo dospělosti – čtyři dcery a jeden syn. Nejstarší dcera Kateřina a nejmladší Vilemína po čas působily jako industriální učitelky při německobrodské hlavní škole. Syn Ferdinand (1825–1883) vystudoval na lékárníka a zúčastnil se tažení proti vzbouřeným Uhrám v letech 1848–1849. Vojenskou dráhu záhy opustil a začal se věnovat akademické dráze. Dosáhl doktorátu a podílel se na vypracování jednotného lékopisu německých zemí. Roku 1867 byl však zvolen starostou Uničova, funkci nemohl odmítnout a pro náročnost úřadu musel dobře rozjetou vědeckou práci do krajnosti omezit. Starostenskou funkci zastával až do své smrti. Skolil jej neznámý „záchvat“ ve věku 58 let.
Netušíme, zda Ferdinand se za svého života dozvěděl, že rodové jméno Doubravů vešlo navždy do historie. Stalo se tak skrze drobnou tvorbu Karla Havlíčka, jednoho z bývalých žáků jeho otce. Ten o Vincenci Doubravovi složil epigram Preparanda.
Výklady kantora Doubravy
snadno chápe hned
každý žák, i třebas bez hlavy,
má-li jenom hřbet.
Havlíček na Doubravu nejspíše vzpomínal po celý život negativně: „Ve škole…panoval tehda Dúbrava v celé majestátnosti svého katanského umění; jest to velmi horlivý sekáč (mrskáč) pedagog.“ (Václav ZELENÝ, Ze života Karla Havlíčka, in: Osvěta, Praha 1872, s. 329.) Není naším cílem hodnotit Doubravovy výchovné postupy a nakolik se přičinil k „horlivé germanizaci města“, jak mu bylo posléze přisuzováno. Je nutné pokusit se objektivně rozšířit kontext doby, ve které působil.
Josefínské reformy roku 1775 významně zasáhly výuku. Například mnohá gymnázia se změnila na hlavní školy. Tato změna postihla roku 1784 i latinské gymnázium v Německém Brodě. V očích panovníka měly větší význam odborně zaměřené hlavní školy ve městech, kde se vyučilo výhradně německy, jako prostředku ke zvýšení efektivity ve správě, armádě a dalších pro stát potřebných odvětvích. Naopak na triviálních školách v menších sídlech a farnostech zůstala ponechána výuka v jazyce daného regionu. Doubrava navíc prošel výukou přesně v letech zlomu: sám studoval ve školském systému původním, ale výuku započal v novém. Ať už se stal horlivým „germanizátorem“ z vlastního přesvědčení, kvůli rodinnému zázemí nebo pocitu zadostiučinění, že je stavebním kamenem nového režimu, zůstal jím evidentně celé půlstoletí. Proč se Doubrava nezměnil ani za doby studia Karla Havlíčka koncem dvacátých let? Třeba odpověď najdeme v pojetí výuky za vlády Františka I. (na trůně 1792–1835). Ten korigoval josefínský přístup o vzdělaných masách a naopak posílil mravní výchovu. Po dojmu, že vzdělání vede k pádům monarchií (viz Velká francouzská revoluce), si měly děti osvojit jen pojmy potřebné jejich stavu. A hlavním výsledkem školní docházky bylo osvojení cností jako pořádek, píle, šetrnost, poslušnost, čistota a loajalita trůnu. K tomu mohly Doubravovi jeho vyučovací metody bohatě stačit, a přitom se zcela příčit volnomyšlenkářům Havlíčkova ražení.
Dále máme doloženo, že Doubrava svým přístupem významně pomohl vybudovat moderní školství ve městě. Jeho snahy vedly dvěma směry: neustále upozorňoval na nuzné podmínky brodského učitelstva, což byl problém celozemský, a snažil se je zvrátit. A dále se roky snažil zavádět povinnou školní docházku danou tereziánským zákonem z roku 1774. Nešlo o nic automatického. Například počet školu navštěvujících dítek v Německém Brodě se vyšplhal z 263 (1800) na 427 (1839) a dále se zvyšoval. K tomu dobrá třetina až polovina dětí do ústavu nedocházela z různých důvodů. Jedním z nich byly tzv. pokoutné školy, nelegálně zřízené třídy v různých domácnostech po městě představující levnější variantu výuky, navíc v českém jazyce. Ředitel Doubrava proti záškolákům bojoval stížnostmi, nasazením dozorců a zvyšováním školného rodičům. Položil tím základ, na kterém stavěla další generace učitelů. Děti i rodiče nakonec jednotnou a povinnou školu akceptovali.
Na závěr se musíme zmínit o Doubravově hrobu. Ačkoliv je pohřben pod jednoduchým křížem, historické fotky prokázaly, že Havlíčkova cejchu se nezbavil. Orezlý štítek nesl ještě v šedesátých letech 20. století nápis:
VINCENC DOUBRAVA
Ředitel hlavní školy
zemřel 1849
KHB Epigram
Odpočívej v pokoji.
Použité zdroje:
Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod, fond Karel Havlíček Borovský, inv. č. KHB2/964.
Emil HOŠEK, Ke 110. výročí úmrtí lékárníka F. Doubravy z Uničova, in: Ročenka Státního okresního archivu v Olomouci, 2 (21), Olomouc 1993, s. 170–174.
Jiří FIALA, Otec a syn Daubrawowé, 2023, dostupné z http://archiv.zurnal.upol.cz/blog/blog-post/2013/02/25/otec-a-syn-daubrawove/
František PETR, Havlíčkův učitel Vincenc Doubrava, in: Zprávy Městského musea v Německém Brodě XI., Německý Brod 1931, s. 68–71.
Václav ZELENÝ, Ze života Karla Havlíčka, in: Osvěta, Praha 1872.
